Do práce na kole

Rozhovor s                Markusem Capirone

Poušť je pro kolo skvělá

Na seminář věnovaný městské dopravě přijel Markus Capirone z domovského Švýcarska do Prahy na kole. V jeho případě to ovšem není nic neobvyklého - známý propagátor cyklistiky od roku 1977 prakticky jiným způsobem necestuje.

Jste původním povoláním malíř. Jak se z vás stal vášnivý cyklista?

Je to celkem jednoduché. Jezdil jsem normálně na kole, nikdy jsem neměl řidičák a nikdy pocit, že auto potřebuji. Auta jsou moc rychlá pro cestování a neužitečná pro běžný provoz - zabírají moc místa a jsou drahá. Před třiceti lety jsem podnikl první velký výlet - jel jsem tehdy ze Švýcarska na jih Francie do Marseille, což je asi 600 kilometrů. Rok nato jsem projel celou Evropu, z Hamburku na jih Itálie, ujel jsem zhruba deset tisíc kilometrů a trvalo mi to pět měsíců. Od té doby jsem procestoval šestadvacet zemí a najel asi osmdesát tisíc kilometrů.

Čím vás přitahují dlouhé cesty napříč Evropou?

Mám rád krajinu, která se neustále mění, a život venku. Vždy jezdíme se stany a na cestě v nich spíme. Zvlášť jsem si oblíbil krajinu na jihu - Itálii a Španělsko -, protože je tak jiná než ta švýcarská. Španělsko je velmi suché, v některých oblastech téměř nikoho nepotkáte.

Jak se za třicet let změnily podmínky pro cyklisty? Na jedné straně se budují cyklostezky, ale tehdy zase nebylo tolik dálnic…

Jezdit bylo určitě snazší v tom směru, že nebyl takový provoz a nejezdilo tolik cyklistů jako dnes. Vlastně jsme skoro nikdy nikoho neviděli - na první cestě napříč Evropou jsme za půl roku potkali snad jednoho člověka na kole. Dnes jsou jich všude tisíce, což je samozřejmě skvělé. Na druhé straně tehdy neexistovaly téměř žádné cyklostezky. A hlavně úřady si tolik neuvědomovaly, že musí s dopravou něco dělat a že cyklistika je dobrá cesta.

Cestoval jste i Afrikou. Jde to vůbec v džungli nebo na poušti?

Byli jsme tam před patnácti lety a hlavně na severu, v Tunisku. Do Alžírska už nás nepustili, protože tam neradi viděli neorganizované cestovatele. Do džungle se mně nechtělo, ale právě na poušť jsme vyrazili, protože je pro kolo skvělá, i když těžká. Byl srpen, padesát stupňů, strašné vedro, a jediné, co můžete dělat, je pořád šlapat do pedálů, protože když jedete, vítr vás ochlazuje. Ale krajina je tam úžasná. Záměrně jsme si vybrali nejteplejší období roku, jen tak můžete zažít pravou poušť, v zimě ne.

Jak se na vás dívali místní?

Vůbec nechápali, proč to děláme, proč se tak dřeme a proč spíme v poušti ve stanu, což je mimochodem úžasný zážitek. Proč Švýcaři, čili bohatí lidé, nejedou v džípu jako ostatní turisti a nebydlí v hotelu na pláži.

Jak se na vzdálená místa dopravujete? Létáte?

Ne, vždy se snažím jet celou cestu. Líbí se mi zažít tu vzdálenost na vlastní kůži. Když letíte, je to strašně rychlé, z ničeho nic jste v cíli a ani nevíte jak. Na cestě do Afriky jsme jeli ze Švýcarska do Itálie, pak jsme objeli část Řecka, vrátili se do Itálie a pak dorazili do Afriky. Šest tisíc kilometrů za tři a půl měsíce.

Nechuť k létání vás musí limitovat při výběru dalších míst.

To je pravda. Hodně mě láká Austrálie, kde je taky úžasná otevřená poušť, ale tam bych musel letět. Takže mám v plánu jednou si vyhradit půl roku a na kole urazit co největší kus cesty směrem k Austrálii.

Kde se v Evropě nejlépe jezdí na kole?

Asi v Dánsku. Tam je hodně cyklistů, skvělá infrastruktura. A třeba kodaňská radnice jezdění na kole veřejně podporuje, říká lidem, že je to bude stát méně peněz, když vymění auto za kolo. Dánové jezdí na kole do práce i s rodinou na dovolenou. Samozřejmě že svou roli hraje i to, že je tam všude rovina.

O Praze se často říká, že je příliš kopcovitá na to, aby se mohla stát cyklistickým městem.

V době existence elektrických kol už to není argument. Jezdit na tomhle kole je hračka i do kopce.

Kde jsou nejpřátelštější řidiči?

Všude, kde je hodně cyklistů. Když je člověk sám, tak má problémy, ale velkou skupinu musejí respektovat. Čím více porostou počty cyklistů, tím lépe se řidiči budou chovat.

Říkal jste, jak se zlepšil postoj úřadů k cyklistice. Platí to opravdu všude?

Určitě se nic nemění ve Španělsku a Itálii. Možná díky vysokým teplotám jednoduše nevěří tomu, že kolo může být normálním dopravním prostředkem, berou to spíš jako něčí zábavu. Ale jinde se přístup mění hodně. Jak stále roste počet aut na silnicích, politikům dochází, že to musejí nějak řešit, protože zvlášť ve velkých městech se už kvůli husté automobilové dopravě skoro nedá žít. Podporou cyklistiky se dá hodně změnit a není k tomu potřeba moc peněz. A nejde jen o budování cyklostezek - ve Švýcarsku třeba dráhy zavedly půjčovny kol na svých nádražích. Je možné někam dojet, půjčit si kolo, jet na výlet, kolo vrátit na jiném nádraží a jet vlakem domů.

Silvia Lauder, časopis Respekt, 48/2010, str. 72

I zpět