Zveme vás na festival reSITE

Dosavadní laureáti
Ceny Josefa Vavrouška

Laudatio na Lubicu Trubíniovou a Aleše Máchala,
laureáty Ceny Josefa Vavrouška za rok 2000

Dámy a pánové, vážení přátelé!

Svět nás, kteří se ve své práci zabýváme životním prostředím, je stále ještě celkem malý a tak se mezi sebou potkáváme. I proto jsem velmi rád, že porota svým rozhodnutím o laureátech za rok 2000 tento svět rozšířila. Podruhé v historii Ceny Josefa Vavrouška je totiž cena dělená: polovina ozdobí Slovensko a polovina zůstává v České republice, tentokrát znovu na Moravě.

Cena zdobí: je-li však na Slovensku krásná žena, která rozhodně není jen pro ozdobu, je jí - ¥ubica Trubíniová. Vzděláním a původní profesí je ¥ubica stavařka, environmentální odborností geoložka a specialistka na energetiku. Po tři roky po absolutoriu se věnovala inženýrskogeologickému průzkumu a po aspirantuře jí jako mnoha jiným otevřel svět listopad 89. ¥ubica se začíná plně věnovat souvislostem své profese se životním prostředím: vedle dlouhé řady prací, jež zde není možno ani zmínit, se zabývá Vodním dílem Gabčíkovo-Nagymáros a postupně všemi slovenskými jadernými elektrárnami, již existujícími i teprve projektovanými. Začíná působit v politice i na mezinárodním poli, zažívá velká vítězství i velké čestné prohry. A postupně si získává úctu: aš pracuje pro národní podnik nebo pro radikální environmentální organizaci, její profesní názor se nemění ani o slovíčko; ve chvíli, kdy nemůže plně věřit politice, pro jejíž zelenou větev toho tolik udělala, vzdává se jí; vykonala mnoho pro své Slovensko, ale v Duchovním parlamentu, spojujícím Slovenskou a Českou republiku, pomáhá naopak překlenout cézuru, jež hrozí mezi přáteli vzniknout.

¥ubici je lhostejná moc jejího společenského protivníka: klidně a věcně oponuje největším podnikům stejně jako americkým investorům, jimž v akci Tatragate znemožní přeměnit Vysoké Tatry na konzumní rekreační park. Na rozdíl od některých svých kolegů však ¥ubica nikdy nestaví jen hráze: vždycky přináší i konstruktivní, pozitivní alternativu. Zakládá Radu Energie 2000, po zásluze dostává prestižní cenu Nadace Sasakawa za projekt Aktivity za environmentálne prijateµnú Energetickú politiku Slovenskej republiky, je hlavním tvůrčím duchem alternativního návrhu Energetické politiky Slovenské republiky. Myslím, že zde trochu nezvykle zaslouží ocenění i Rada Nadace Charty 77, která plně respektovala názor poroty, ale především ¥ubinu kompetentnost a současně snahu vždycky nalézt společné řešení. A to je poslední z velkých zásluh ¥ubici Trubíniové: svou profesní zásadovostí, lidským rozhledem a ženskou citlivostí kultivuje naši společnost.

Svět nás, kteří se ve své práci zabýváme životním prostředím, je stále ještě celkem malý. Aleš Máchal udělal pro jeho rozšíření neuvěřitelně mnoho. Jsem-li si však u něho něčím jistý, pak tím, že on se nikdy politikem nestane. Je na to příliš skromný.

Vzděláním je zemědělec a ekonom, jeden z těch, kteří umějí cítit krajinu rukama a naslouchat přírodě s pokorou, k níž ho vedla třeba práce v TISu a v Českém svazu ochránců přírody. Ale duchem i po obou rodičích je Aleš - učitel. Nedokázali ho udržet ani v křesle náměstka ochrany přírody; raději pracuje ve sdružení ekologické výchovy Rezekvítek a v roce 1991 zakládá Lipku - Dům ekologické výchovy. A učí: dokáže vdechnout lásku k přírodě malým dětem skrze vůni květin a hebkost kočičího kožíšku a na druhé straně přednáší didaktiku ekologické výchovy budoucím učitelům i svým mnohem důstojnějším kolegům na dvou nejstarších moravských universitách.

Máchalova Lipka i Aleš sám představují dnes už skutečný pedagogický fenomén. Neučí jenom: učí, jak učit. A aby se dostalo na všechny, Aleš se svými přáteli o učení také píše. Dává pedagogům soubor her s ekologickou tématikou Hrajeme si na přírodu, mnohokrát zdokonalovaný Malý ekologický a environmentální slovníček, výtečné učebnice praktické ekologické výchovy a úplně každému, kdo chce docela obyčejně ve všednodenním životě něco malého dělat pro životní prostředí, Desatero domácí ekologie. Neprozraďte na mne, prosím, kolikrát jsem porušil autorský zákon, když jsem svým vlastním studentům Alešův slovník rozmnožoval; a nechtějte spočítat, kolikrát jsem nahlížel do Desatera, když jsem potřeboval vysvětlit něco z okologie - ekologie kolem nás. Povoláním učitele je vždycky rozdávání; ale Aleš rozdává dvakrát: nejen dětem, posluchačům, žákům, ale i svým kolegům, své vlastní konkurenci, ostatním učitelům, aby byli skoro stejně dobří jako on.

Cena Josefa Vavrouška se letos ocitá ve čtyřech rukou. Jsem si jist, že Josef, který jejich práci dobře znal, by je dnes stiskl s velkým potěšením.

Ivan Rynda,
Divadlo v Dlouhé, 18. května 2001