Polibte se pod rozkvetlým stromem a pošlete mu DMS

Stanovištně původní druhy

Každé konkrétní místo má své specifické přírodní podmínky (tzv. přírodní podmínky stanoviště), které jsou pro něj charakteristické a více méně neměnné. Určité množství srážek, nadmořskou výšku, průměrnou roční teplotu, složení půdy ad. Z historických pramenů víme, že naše území bylo v minulosti pravděpodobně téměř beze zbytku pokryto lesem. Je tedy zřejmé, že pro každé místo by bylo možné nalézt druh dřeviny, který by tam dokázal růst, a nebýt zásahů člověka, pravděpodobně by tam rostl. A nejenom to. Rostl by tam velmi úspěšně a dařilo by se mu tam natolik, že by odolal nepříznivým vlivům svého okolí i konkurenci ostatních druhů. A jestliže snad ne, záhy by byl „vytlačen“ o kousek dál a na jeho místo by se dostal právě ten druh, pro který by dané podmínky byly ideální.

V takovémto lesním porostu by každý druh měl své místo, svou niku. Zatímco na slunných a suchých mezích by kvetly keře šípku bez obav, že je snad zastíní lesní porost (nezastíní, tady je pro něj příliš sucho), opodál by se v lesním porostu vypínaly buky a staré jedle a spolu s vtroušenými javory a lípami by vytvářely zapojený porost, pod nímž by dorůstaly semenáčky jedle a buku, které v mládí vyžadují hluboký stín. V okolí pramenišš by našly své místo vrby a olše přizpůsobené vysoké hladině spodní vody, která by jiným dřevinám v jejich růstu překážela. Každý z těchto druhů by byl „na svém místě“, byl by pro dané místo druhem stanovištně původním.

Naopak jestliže by do tohoto lesa přišel člověk a rozhodl se změnit jeho druhové složení třeba ve smrkovou monokulturu, vytvořil by porost stanovištně nepůvodní. Smrk by, na rozdíl od druhů původního porostu, nenalezl ideální podmínky pro svůj růst, a proto by se od výše popsaného porostu vyznačoval nižší „ekologickou stabilitou“, tj. odolností k nepříznivým změnám okolí, vyšší náchylností např. k napadení hmyzími škůdci, houbovými chorobami či vývratům. Tato nižší stabilita nepůvodního porostu by přitom na první pohled nemusela být vůbec patrná.

Co z toho vyplývá? Jedině na stanovišti s vhodnými přírodními podmínkami mohou jednotlivé druhy dosáhnout optimálního zdravotního stavu a vývoje, to znamená také maximální možné odolnosti vůči chorobám a škůdcům a nepříznivým vlivům okolí vůbec. A naopak, dá se říci, že výsadba druhu na nevhodné stanoviště jej již předem předurčuje ke strádání, v extrémním případě až zániku.

Volání po co nejširším využití geograficky původních (tzv. autochtonních) a stanovištně vhodných druhů tedy není „výmyslem nějakých ekologů“. Je to přírodovědecky, ekologicky a v neposlední řadě také ekonomicky podložená snaha o maximální zúročení dosažených znalostí.