Proč se kampaň Sázíme budoucnost zaměřuje právě na výsadbu stromů?
Stromy jsou relativně snadným prvním krokem pro obnovování retenční schopnosti krajiny. Jejich  kořenový systém kypří zhutnělou půdu, zadržuje vodu, kterou stromy vypařují, a právě tak, za nulové náklady, ochlazují vzduch a vodu vrací do koloběhu.  Vsídlech se preferuje ochrana technické infrastruktury, kterou potřebujeme pro naše pohodlí, ale na zeleň a jímání dešťové vody se prostor nedostává. Výrazně se tedy přehřívají, jejich teplota se liší i o 5 °C oproti okolí.

Návrat stromů do měst je zcela zásadní krok, jsou jednoznačně nejefektivnější a nejlevnější klimatizací. Ve volné krajině narážíme nejvíce na pravidla hospodaření. Vysadit si třeba remízek není tak banální, jak by si mnozí mysleli, zejména pokud je pozemek v dotačním režimu, který to dnes příliš neumožňuje. Navíc v kombinaci s mnoha praktickými problémy, jako jsou třeba postřiky nebo velikost mechanizace. Věříme, že dobrá vůle zemědělců i tlak na ekologizaci dotačních pravidel povedou k rychlé změně. Všechny klíčové hráče postupně oslovujeme a legislativní pracovní skupina vedená MŽP už provedla inventuru hlavních bariér pro výsadby.

V čem je vlastně nutné majitelům pozemků, kteří mají zájem o výsadbu, pomáhat?

Hospodáři potřebují metodickou podporu a zásadní zjednodušení dotačních titulů. Už jsme mluvili o legislativních překážkách. Tam vidíme velkou vůli ke změně zejména v rezortu MŽP, což zase pomůže městům a institucím, které mají péči o zeleň na profesionální úrovni, ale kvůli ochranným pásmům sítí ji nemají kde sázet. Na www. sazimebudoucnost.cz může každý zaregistrovat svoji výsadbu, nabídnout pozemek nebo dobrovolnou pomoc. Postupně zde doplňujeme také metodiky, zdroje financování a další důležité informace.

Jakou máte představu o vývoji české krajiny v budoucích letech?

Myslím, že v první fázi budou mít velký vliv samotné obce, které si začínají konečně uvědomovat, že jim například eroze půdy a vysychající vodní zdroje činí velké problémy. Víc se dívají do okolní krajiny a přemýšlejí, jak třeba získat zpět do užívání půdu, kterou pronajaly. Zároveň slyšíme, že dosud dlouho rezistentní ministerstvo zemědělství a agrární komora už přistoupily na to, že  obhospodařované bloky půdy jsou příliš velké a že učiní kroky k jejich zmenšování. Doufám, že se díky tomu začnou do krajiny vracet meze a remízky, tak moc důležité pro život mnoha druhů živočichů.
V druhé vlně je velkou otázkou, co s půdou udělají potomci dnešních hospodářů. Dnes je 74% zemědělské půdy v ČR pronajato a obděláváno nájemníky, kteří k ní mají zcela jiný vztah. Pokud nová generace nebude mít zájem o hospodaření na svém, nedá se velká změna čekat. A takových otázek je víc, a to nemluvím o globálních trendech.

Přestože v krajině žijeme, podobná témata nás na školách skoro neučí. Zabýváte se v nadaci i tímto problémem?

Pod Špilberkem provozujeme areál Otevřené zahrady, kterým demonstrujeme, že se dá snížit spotřeba energie v budovách na minimum, jak využívat dešťovku i šedou vodu, jak recyklovat nebo založit zelenou střechu. Umíme spočítat, jaká je návratnost investice třeba do tepelného čerpadla a dalších „chytrých“ technologií. Zabýváme se i výzkumem účinnosti různých adaptačních opatření a jejich zavádění do praxe. Chodí za námi na konzultace architekti i investoři a také děti od mateřských škol až po vysokoškoláky. Edukace dětí má samozřejmě pozitivní vliv, ale biflování při klasické školní výuce by podle mě nemělo efekt. Děti se musí učit v kontextu a praxí. Poslat je třeba na pole, ať jim vzdělaný sedlák ukáže, jaký je rozdíl mezi mrtvou a živou půdou. Ať se pod mikroskopem podívají, kolik tam je mikroorganismů, to by mělo smysl!

Celý rozhovor si můžete přečíst při cestách vlakem s Českými drahami, partnerem iniciativy Sázíme budoucnost.