Věnujete se novým metodám zadržování vody v krajině a zabraňování vodní erozi. Co si pod tím můžeme představit?

Aktuálně se náš tým intenzivně věnuje inovativním vodozádržným opatřením na kalamitních holinách po kůrovci. Snažíme se obnovit vsakovací schopnosti půdy, která je natolik utlačená těžkými lesními stroji, že po ní stéká až 80 % všech dešťových srážek. Bohužel je situace na kalamitních holinách natolik zoufalá, že musíme udusanou půdu revitalizovat těžkými pásovými bagry. Ručně to nejde. Co se po těžbě dřeva těžkými stroji zničilo, to se musí těžkými stroji opravit.

Pokud se to neudělá bezprostředně po těžbě, hrozí na svazích silná eroze půdy, a především nám nevratně odtéká voda pryč do údolí. Tam ji sice můžeme částečně zadržet v nádržích, ale my ji potřebujeme v půdě na horách, kde usychají lesy. Prosazujeme komplexní přístup od pramenné oblasti vysoko v horách až po vodu v řekách nebo v jejím okolí. Jedná se prakticky o celé říční kontinuum. Nedá se to od sebe oddělit, je to propojený systém.


Kuňka a tůňka. Foto: archiv Miroslava Kubína

Kde berete inspiraci?
Inspiroval jsem se u kamaráda Štefana Vaľo. Ten se vsakovací metodou v lesních svazích přišel jako první. Dále mě inspirovali kolegové z Norska, kteří podobným způsobem jako Štefan po sobě utuženou půdu po těžbě dřeva „uklízejí“. A pak mě inspiruje samotná příroda. Mnohdy stačí zajít do lesa v době sucha nebo za pořádného deště a les vám sám ukazuje, kde potřebuje pomoct.

V čem jsou vaše metody lepší než ty stávající?
Na drtivé většině technologických linek pro stahování dřeva, kde je půda silně utužena těžkými lesními stroji, žádná opatření na zadržování vody nejsou. Voda, která dopadne v podobě deště na udusanou půdu špatně vsakuje a stává se z ní povrchová voda. Čím je povrchové vody více, tím se hůře dostává zpět do půdy. Pokud voda na svahu získá velkou rychlost, působí erozi a začínají vznikat škody. My se snažíme o to, aby každá dešťová kapka, která dopadne na lesní půdu, měla možnost se vsáknout. Opatření fungují okamžitě, a mnohá z nich nepotřebují údržbu.

Jsou mezi vědci tyto metody přijímány, nebo vzbuzují i diskusi?
Spolupracujeme s odborníky z Ostravské univerzity, Univerzity Palackého v Olomouci a se slovenskými kolegy. Vnímají naši práci velmi pozitivně a v současné době provádí intenzivní výzkum přínosů inovativních vodozádržných opatření a promýšlí jejich další vylepšení. Diskuze se skeptiky probíhají od okamžiku první realizace v Beskydech a my jsme za to moc rádi. Konstruktivní kritika je vždy vítaná. Pomáhá nám vylepšit technologii nebo nás nutí zamyslet se nad tím, jak ještě lépe vysvětlit princip našich opatření.


Foto: archiv Miroslava Kubína

Opatření jste aplikoval v místech silně poničených kůrovcem a těžbou dřeva. O jaká konkrétní opatření šlo?
Na tuhle otázku Vám odpovím obloukem. Nikdy tato opatření nerealizuji sám. To bych toho moc nesvedl. Kolem našich inovací na zadržení vody v lesní půdě se pohybuje zhruba desítka kolegů a kolegyň. Vždy spolupracujeme s vlastníky pozemků, orgány ochrany prostředí, úředníky a stavebními firmami. Jako skvělý prostředek k prosazování a vysvětlení principu našich vodozádržných opatření všem zúčastněným stranám se osvědčily workshopy s ukázkami přímo na poškozených lokalitách. Na holinách nebo v lese se zhutněnými plochami vidí účastníci problém na vlastní oči a taky se před nimi na místě hned vyřeší. Lidé mají možnost vidět dvacetitunový bagr při práci a velmi rychle pochopí, proč nelze použít lehčí stroje.
Navíc se během workshopu živě diskutuje. Je to úplně něco jiného než se problémem zaobírat v přednáškové místnosti.


Foto: archiv Miroslava Kubína

Opatření se skládá z vyhloubených vsakovacích jam o průměrných rozměrech 3 x 2 x 1,5 m. Mezi jednotlivými vsakovacími jámami je ponechána bagrem nenarušená část původní linky o délce 0,7-1,5 m, která slouží jako stabilizační prvek. Délka stabilizačního prvku se odvíjí od sklonu terénu. Čím je sklon svahu větší, tím je ponechán delší prvek. Vsakovací jámy nejsou většinou naplněny vodou, nejedná se o soustavy tůní. Narušení utužené půdy podporuje vsakování. V mírných svazích postačí rozrušení povrchu lžíci bagru bez vzniku vsakovací jámy. Pro podporu biodiverzity vytváříme na zastíněných lokalitách tůně, které jsou trvale zaplněny vodou.

Bez těchto opatření z lesů odtéká zbytečně velké množství vody. Zdravá lesní krajina je skrytou podzemní přehradou. Je lepší mít vodu vázanou v půdě, než dole v údolí v rybníku, nad kterým je suchý les.

Kdybychom měli ideální les, jak by vypadal a kolik vody by zadržel?
Jednalo by se určitě o smíšený les, s dobře vyvinutým humusovým horizontem a daleko větším množstvím ležícího dřeva, než na které jsme v našich lesích zvyklí. Tlející dřevo funguje jako houba. 1 m3 zdravé půdy zadrží okolo 400 litrů vody. Pamatuji si, jak jsem jednou procházel rumunskými lesy v pohoří Fagaraš, kde jsem se propadal do tlejícího dřeva až do půl pasu. Taková vrstva dřeva na ploše jednoho hektaru do sebe pohltí několik tisíc kubíků vody. V ideálním lese by nebylo žádné zhutnění půdy po těžkých mechanismech.



Je účinnější řada malých opatření v krajině, nebo stavby velkých přehrad, nebo mix obojího?
Určitě mix obojího. Přehrada na pitnou vodu pro lidi je stejně důležitá jako mnoho menších opatření na zadržování vody uplatněných na velké ploše v lesích, v zemědělské krajině i ve městech.

This project is part of the European Climate Initiative (EUKI) of the German Federal
Ministry for the Environment, Nature Conservation and Nuclear Safety (BMU)