Jak vůbec někoho napadne chtít stavět v mokřadní lokalitě v době, kdy se řeší změna klimatu a sucho? Šlo o osobní zájmy politiků, developerů…?

Ten problém má několik úrovní. Nejdůležitější roli v něm po mém soudu hraje ignorance, technokratické myšlení a snaha zalíbit se části veřejnosti vybudováním něčeho „hmatatelného“. Část politické reprezentace v zastupitelstvech má zažitou představu, že svou práci pro veřejnost lze vyčíslit pouze objemem použitého betonu. Na argument, že výsledkem tvrdé práce na úrovni komunální politiky může být i ne-vybudování nějakého záměru bohužel část voličů prostě neslyší.

Na záměru vystavět komplex tzv. Světa záchranářů, což je v podstatě velké betonovo-asfaltové dopravní hřiště, se podílela i skutečnost, že šlo o pozemky města, které měly být za symbolickou jednu korunu nabídnuty Středočeskému kraji. Že se na území vyskytuje spousta ohrožených a vzácných druhů organismů, nemají takoví lidé vesměs ani tušení, za přírodu považují maximálně městský park s anglickým trávníkem a záhony růží, v lepším případě šumavské hvozdy či amazonský prales.

Něco, co vypadá místy trochu jako skládka, z čeho kvákají žáby a líhnou se komáři a pro vysokou vegetaci se tam nedá projít ve vyleštěné obuvi, je pro takové lidi jen neužitečný nepořádek, nevyužitý pozemek, který je potřeba nějak „kultivovat“ a „zhodnotit“.  

Proč jste se kauzy ujal?
V okolí Lysé nad Labem se dlouhodobě provádíme odchyty a kroužkování ptáků. V předešlých letech jsme s radostí pozorovali opakovaný vyšší stav vody v jarních měsících a na něj vázaný početný výskyt řady vzácných a ohrožených druhů ptáků i dalších živočichů. Od místních přátel jsem se pak s hrůzou dozvěděl, že budoucnost území je už v podstatě zpečetěna, protože se zde bude budovat Svět záchranářů. A také to, že se s tím nedá už nic dělat, protože technokratická část městského zastupitelstva, která je zároveň vládnoucí koalicí, se argumentům o nějakých ptácích a žabičkách vysměje.

Tak jsem si řekl, že to tak přece nemůžu nechat. Ukázalo se, že přímo v Lysé je řada lidí, kteří smýšlejí stejně a na rozdíl ode mě i vědí, jak zařídit, aby byl náš hlas slyšet. Bez nich by se to určitě nepodařilo. Mou rolí v celé kauze bylo ukázat veřejnosti, jakou biologickou hodnotu dotyčné území má a že zničit jej by bylo šílené. A tohoto úkolu jsem se ujal s radostí.

Co bylo rozhodujícím prvkem, bodem, zvratem, že se vám území, podle mnohých již „s podepsaným rozsudkem”, podařilo před stavbou zachránit?
Rozhodujícím momentem byl určitě kromě zvýšenému zájmu místní veřejnosti a médií, která se o celou kauzu začala zajímat, i zájem Ministerstva životního prostředí, které se k rozvířené kauze vyjádřilo negativně a podpořilo naši iniciativu.



Výzkum netopýrů vás zavedl až na Blízký východ. Jak náročné je pracovat v místech s nestabilní politickou situací?
Terénní výzkum netopýrů patří jednoznačně k těm nejnáročnějším v rámci zoologie – zkuste si představit, že měsíc v kuse vyrážíte večer do terénu, vracíte se ráno při východu slunce, přes den se snažíte spát, ovšem v domě je 36°C, takže spíte v louži svého potu. Takhle třeba vypadal náš režim během telemetrického výzkumu kaloňů, který jsme prováděli v Turecku, na Kypru a v oázách Západní pouště v Egyptě. Oblast Blízkého východu a přilehlých oblastí je v centru tradičního zájmu českých zoologů a zejména chiropterologů neboli netopýrářů, jak si občas taky říkáme.

V průběhu let jsem opakovaně s naší výzkumnou partou měl možnost studovat netopýry v Turecku, Sýrii, Jordánsku, Libanonu, Egyptě a na Kypru. Jsou to nádherné země, kde bylo a je co objevovat zejména díky tomu, že v řadě těch oblastí žádní zoologové našeho zaměření nejsou či dříve nebyli. Když k tomu přidáte politickou nestabilitu, speciální povahu obyvatelstva v některých končinách a samozřejmě islám, dobrodružství, o která by nejspíš spousta lidí vůbec nestála, jsou téměř na denním pořádku. Jednou o tom napíšu knihu, ale budu muset počkat, až budou některá ta dobrodružství dost dlouho promlčena.

Předáváte si se zahraničními kolegy vědecké poznatky?
Ve všech zemích jsme spolupracovali s místními kolegy. Dokonce se nám podařilo aktivizovat i několik kolegů, které třeba ani netopýři původně nezajímali, ale díky spolupráci s námi se do jejich výzkumu a ochrany pustili nakonec taky – v Libanonu jsme ve spolupráci se zoologem, který původně studoval hyeny, a partou místních výborných jeskyňářů rozjeli projekt monitoringu netopýrů na zimovištích, obdobný tomu, který běží už přes 50 let u nás. V Sýrii nám jediného pořádného zoologa, který tam fungoval, během války bohužel zastřelil snajpr.

Jaká je v těchto zemích úroveň ochrany přírody?
V zemích, kde jsem měl možnost pracovat, je situace dost smutná, i když v poslední době se to aspoň lokálně, zejména díky iniciativám mezinárodních nevládních organizací zlepšuje. Ovšem dost pomalu. Má na tom svůj podíl i převažující náboženství, místní obyvatelstvo má třeba ke zvířatům vztah čistě pragmatický. Dobře to ilustruje moje oblíbená historka:

V usedlosti na okraji oázy Dakhla, kde jsme při řadě expedic bydleli u člověka, který se za ty roky stal naším přítelem, se kolem nás při jídle u stolu uprostřed zahrady vždy shromažďovaly kočky, které muslimové, na rozdíl od psů, mají celkem v lásce a hojně je ve svých obydlích chovají. Oblíbil jsem si tam takového krásně zbarveného kocourka a přednostně jemu občas hodil nějaký zbytek od stolu. Při jedné takové večeři pronesl pan domácí ke svým přisluhujícím zaměstnancům něco o tom, že těch koček je už nějak moc a že by se s tím mělo něco dělat.

Před spaním jsem ještě meditačně pokuřoval a nasával úžasnou noční atmosféru noční pouště a při tom jsem si všiml, že na dvoře usedlosti je nějaký nezvyklý pohyb. Několik lidí tam něco intenzivně kutilo. Nepřikládal jsem tomu žádnou zvláštní váhu. Když jsem se ráno probudil a vyšel ven z hliněného domku, kde jsme bydleli, pochopil jsem, co to bylo. Posluhovači roznášeli po celé usedlosti v noci otrávené jídlo. Výsledkem byly desítky mrtvých koček, které se ráno válely všude po pozemcích usedlosti. Včetně mého oblíbeného kocourka.

Nepatřím k přecitlivělé části lidstva a černý humor je mi blízký za všech okolností. Tak jsem v té pohromě vůkol stál a přemýšlel o tom, jakými asi úšklebky a slovy o pošetilosti bychom byli od místních domorodců adresováni, kdybychom jim vylíčili, že u nás se za eutanasii kočičky u pana veterináře platí několik set korun a že pokud by někdo chtěl kočičce zkrátit život, aniž by na to měl patřičný doktorský titul a příslušné akreditační razítko, riskuje v lepším případě peněžitý trest a opovržení. O hotelech, klinikách a hřbitovech pro pejsky a kočičky nemluvě.

Inu, jiný kraj, jiný mrav. Z mého pohledu má tahle kulturní pestrost, byť často draze vykoupená všelijakými pro někoho nehezkými obrazy, neskutečnou hodnotu a osobně nejsem příznivcem homogenizace hodnot a kultur, jak to dnes v souvislosti s globalizací pozorujeme prakticky všude.

This project is part of the European Climate Initiative (EUKI) of the German Federal
Ministry for the Environment, Nature Conservation and Nuclear Safety (BMU)