Jste známá především jako Mladá delegátka OSN. Jak se člověk k takové „profesi” dostane?

Po studiu v zahraničí mě mezinárodní prostředí lákalo a vnímala jsem jako důležité, aby se v něm Česko pozitivně vyjádřilo k nutnosti řešit změny klimatu nebo k tehdy novým středoškolským stávkám za klima. Na účast v Programu Mladých delegátů ČR každoročně vypisuje Česká rada dětí a mládeže výběrové řízení. Přihlášku může poslat kdokoli od 18 do 25 let. Během asi 16měsíčního mandátu pak ministerstvo zahraničí vysílá delegátky a delegáty do OSN, ti zas o OSN pořádají besedy na školách po republice.

Jak vypadá delegátův běžný den?
Podle mé zkušenosti z října 2019 ze sídla v New Yorku začne ranními koordinacemi zemí EU. Tam se upozorní na nejdůležitější agendy dne a sladí se, jak se o nich bude hlasovat. Pak se roztočí kolotoč veřejných rozprav, neformálních vyjednávání a doprovodných akcí v budově Valného shromáždění. Kolotoč má každý delegát jiný, my s Alžbětou Filipkovou vyjednávaly rezoluci o mládeži.

Asi všichni se shodneme, že žádné z řešení světových problémů nelze odložit. Diskuze v sálech se přirozeně nasčítají a vzniká trošku multilaterální chaos, ve kterém si každá delegace hledá svůj směr. I přesto, že se jednotliví delegáti obdivuhodně snaží od rána do večera, dopad jejich práce lze zvenku pozorovat až za měsíce nebo déle. Naším úkolem bylo tuhle realitu zprostředkovat vrstevníkům doma a ukázat všechny stránky této (zatím) nejlepší komunikační platformy, kterou jako lidstvo máme.

Jaký je to pocit, mít možnost ovlivnit mezinárodní dění? Vidíte už za sebou nějaké úspěchy?
Cítila jsem velkou zodpovědnost využít příležitosti, které s sebou program přinesl. Na mládežnickém klimatickém summitu byl ke konci roku 2019 představen Klimatický příslib mládeži OSN. Ten formou mini rezoluce upřesňuje aktivní roli mladých lidí v Pařížské dohodě a vyzývá státy, aby zahrnuly mladou generaci do příprav a naplňování národních klimatických politik.

Na jeho základě jsme se spojili napříč velkou skupinou mladých lidí z politických, aktivistických a studentských organizací a s tehdejším ministrem životního prostředí příslib podepsali. Později jsme poslali apel na co nejrychlejší konec uhlí v Česku kvůli ochraně mladé a budoucí generace – přes členy, které zmíněné organizace zastupují, načítáme skoro na půl milionu mladých lidí.

Současně sílí mobilizace mladé občanské společnosti, což se prolíná do znění novějších rezolucí. V Pařížské dohodě mladí lidé jako klíčová skupina zmíněni nebyli, dnes najdeme v Glasgowském paktu apel na smysluplné zahrnutí mladých lidí do národních rozhodovacích procesů o klimatu.

Jaké jsou vaše další cíle a plány do budoucna?
Asi zkoušet a učit se co nejvíc různorodých věcí a pokračovat ve snaze propojovat to, na čem se pracuje v řešení změny klimatu na mezinárodní úrovni s tím, co se děje u nás doma. V červnu mě čeká výjezd díky YOUNGO a výzkumná práce o mezinárodních environmentálních dohodách. Odmalinka jsem chtěla mít děti. Vkládám všechnu naději do toho, že měnící se klima, a nové problémy, co si vytvoříme, zvládneme spravedlivěji… dořešit.



Co k tomu bude potřeba?
Abychom mohli hledat a prosazovat řešení klimatické krize, potřebujeme v Česku hlavně podpořit lidské kapacity. Po celém světě se otvírají nejrůznější stipendijní programy pro mladé klimatické aktivisty, vědkyně, novinářky, umělce. Ať už je zajímá ochrana životního prostředí z pohledu informatiky nebo sociologie, je po nich poptávka. Věřím, že dlouhodobě by klimatické ambice ČR posílilo i zjednodušení nostrifikace. Dnes je to nešťastná překážka pro mnohé, co po studiu v zahraničí chtějí vstoupit do státní správy.

Jako demokratická společnost bychom měli dát vědět našim voleným zástupkyním a zástupcům, co se nám na našem státě líbí a co ne. A to nejdůležitější: na problémy, co nás trápí, nemusíme znát řešení. Do maturity jsem měla pocit, že mě o klimatické krizi nikdo pořádně neučil a věřím, že nejsem jediná. Tato mezera vzdělávacího systému zůstává jako dluh mé a starším generacím. Nejde dohnat, jde s ní pracovat.

Stejně jako nemusím rozumět zakřivení časoprostoru, abych si byla vědoma dopadů gravitace, nepotřebuju rozumět všem ekosystémovým procesům planety, abych s jistotou mohla vnímat dopady změny klimatu. Na obou – gravitační teorii a změně klimatu – ostatně panuje stejná vědecká shoda. Srovnatelnou jistotu o klimatické krizi máme dle průzkumů jako Češi napříč celou populací; politické zastoupení, které si volíme, tomu ale neodpovídá. Myslím, že je to taky kvůli tomu, že s ním málo mluvíme.
Přitom stačí komunikovat, co chceme řešit a neomezovat se představou, že musíme vědět jak. My finální rozhodnutí neděláme. Nepotřebujeme a ani nemůžeme všichni přinést ke stolu inovativní řešení pro budoucnost nezávislé a čisté české energetiky.
Řešení, které můžeme přinést každý, je to, že vytváříme poptávku na klimatickou (nebo energetickou) krizi reagovat. Psát email senátorkám a poslancům s prosbou, ať posílí a zrychlí přidělování dotací na obnovitelné zdroje energie, zlepší dostupnost klimatického vzdělání nebo zpřístupní zmíněné rostlinné obědy na školách, není drzé ani naivní, ale potřebné.

Podáme-li to formou, se kterou mohou dál pracovat, jedná se o naplňování naší role ve zdravé demokratické společnosti – o spolupráci. Skvěle to dělá například klimatický tým Asociace pro mezinárodní otázky nebo tým Fakta o klimatu. Není vůbec skvělé, když to za nás musí dělat děti, co se zrovna naučily psát.

Tento rozhovor byl vytvořen vrámci projektu Reclaim our Civil Space! - from local to European