Na počátku bylo semínko

Píše se rok 1423. Moc si tu dobu už nepamatuji. Vím ale, že stavení, vedle kterého rostu, bylo v Telecí již tenkrát. Viděla jsem, jak vesnička vznikala a rostla, stejně jako jsem rostla já. Vybavuji si ruce pantáty Jirouška, který mě hladil a opatroval jako ještě mladičký stromek.

Rok 1660 si pamatuji, jako by byl včera. Jednu noc moji chaloupku, to už v ní bydlel kdosi jiný, zachvátil hrozný požár. Naštěstí mě plameny jen trochu polechtaly a já vyvázla bez zranění.

Kolem roku 1700, už nevím přesně, paměť mi tolik neslouží, začala do chaloupky přicházet řada lidí, co mě měli rádi a opatrovali. Ještě dnes vidím laskavou tvář pana Jana a jeho syna Jana mladšího i šest dalších generací Lukasů, vedle kterých jsem tiše žila. Pán byl dokonce tak hodný, že mě propůjčil svoje jméno. Od té doby se mi říká Lukasova.



Prý se o mě říká, že zpívám. Já jsem ale raději vždy tiše šuměla. To možná zpíval pan Jan (nebo to byl Josef? – už zase nevím…), který se mnou sedával. Sluch mu na stará kolena nesloužil už dobře, zpíval ale často a rád krásné písně o Kristu, i když si myslel, že jej nikdo neslyší. Já ho ale vždycky poslouchala se zatajeným dechem. Prý se to nesmělo, říkal kdosi. Ale proč by se nemohlo zpívat, to jsem nikdy nepochopila.

Možná se mi to ale všecko jen zdálo. Vím ale, že potom si o mně lidé začali hodně vypravovat. Říkali si buditelé, nevím proč, asi dlouho předtím spali. Ale těšilo mě, že jim můžu pomáhat s tím, za co bojovali.



Posledního pana Lukase, nebožáka ani ne plnoletého (v měřítkách vás – lidí), mi vzala roku 1915 strašná válka, která se kolem mě prohnala. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit, odpočívá v místě, kterému říkáte Itálie. Pak si jen pamatuji, že už tady nebyly ruce, co by mě hladily. Moje chaloupka chátrala a malá políčka kolem mě smrduté traktory proměnily v jeden velký lán.

Pak jsem slyšela hřmění, ale nebyla to bouřka – ta přišla a zranila mě až později. Kovové bytosti, nazýváte je tanky, vzaly lidem kolem mě poslední zbytky radosti a smíchu. Od té doby se zase nemohlo zpívat a já nevěděla proč.



Kolem roku 1980 mi bylo hodně špatně. Moje větve chřadly a houba, která se ve mně uhnízdila už stovky let předtím, začala růst. Bylo mi, jako by mě ubývalo zevnitř. Dodnes se otřesu, když si na tu nemoc vzpomenu: dřevomorka…

Lidem jsem ale nebyla jedno. A tak jednoho dne přišli, aby mě zachránili. Dvě dlouhé zimy se o mě staralo více jak tucet mladých studentů. Spali navzdory mrazu v mém stavení i v mých korunách, snad aby mě za těch chladných nocí trochu zahřáli. Postupně z mých útrob začali vyvážet to, co tam léta nashromáždila: staré dřevo, ale i spoustu střepů a starých džbánů, rezavou mříž… A já se cítila, jako by mě konečně ostříhali. Byla jsem znovuzrozená! Od té doby se prázdno ve mně znovu zaplňuje a říkají, že budu slavit ještě tisící narozeniny.



Studenti odjeli a oteplilo se: venku i v srdcích lidí. Začalo se zase zpívat. V roce 1989 jsem měla taky svou první dceru. A po ní desítky dalších. S tou prvorozenou si dodnes máváme přes kopec, ty ostatní jsem ale pustila do světa a dělají teď lidem radost na krásných místech, kterým říkáte Vyšehrad nebo Bristol. Začali se o mně starat Dvořáčkovi.



Namalovali jste mě také na poštovní známku a dali do znaku mojí vesničky. Byla jsem na pohledech nebo v té krabici, které říkáte televize. Nejvíc mě ale potěšilo, že jste si mě vybrali za svůj strom. Strom roku. Prý jsou tu i podobní jako já. Stromy, které lidé z celé Evropy obdivují, milují a starají se o ně. Ráda bych je někdy poznala. Mým údělem je ale hlavně vracet lásku a radost nejbližším kolem mě.

Jsem zpívající lípa z Telecí, Lukasova lípa a matka lip. A toto je můj příběh.

Zpracováno na základě textů z webu zpivajici-lipa.webnode.cz, foto Petr Dvořáček a archiv autora, Lucie Mojžíšová a archív Nadace Partnerství