Jste tváří brněnské skupiny Fridays for Future, tedy odnože celosvětového hnutí, jehož hlavní postavou je Greta Thunbergová. Jak jste se k této aktivitě dostala?

Mé zapojení do klimatického hnutí je návazností na dřívější angažovanost v tématu ekologie třeba skrze Hnutí Brontosaurus nebo Lipku. K myšlence stávky za větší ochranu životního prostředí jsem se dostala kupodivu skrze školu. Někdy v prosinci minulého roku nám učitel v hodině pustil video Gréty Thunbergové, ve kterém vyzývá širokou veřejnost, ať se lidé přidají k pátečním stávkám požadujícím řešení klimatických změn. Dodal, že pokud bychom chtěli v páteční rána stávkovat, omluví nám tuto nepřítomnost, za předpokladu, že si látku doplníme. Udělali jsme tři stávky a začali uvažovat o založení nějaké skupiny a šíření této iniciativy v Česku.
 
Brzy poté proběhla po sociálních sítích výzva přidat se k celosvětové stávce za klima vyslaná organizací Fridays for Future. Po chvíli pátrání se mi podařilo zjistit, že v Praze je zárodek stejnojmenného hnutí. Tak jsem se přidala a pomohla s vytvořením brněnské buňky. Od té doby se v Česku uskutečnilo pět stávek. Na první brněnské stávce bylo okolo 600 lidí, od té doby počet spíše klesá, ale co se týče celorepublikových součtů, díky zapojování nových a nových měst počty stoupají. Samotný počet zúčastněných však není nutně ukazatelem úspěchu.

Celorepublikově hnutí dokázalo dostat téma klimatických změn mnohem více do společenské debaty, a svým naléháním na státní představitele se zásadně podílelo na ustanovení uhelné komise za účelem naplánování odchod od uhelné energetiky. Zda komise své předsevzetí naplní, to už leží na bedrech dalších.
 
V Brně na stávky vnášíme i neformální vzdělávání formou pouliční akademie. Spolupracujeme s akademiky se vzděláním v oblasti fyzika atmosféry, geografie, klimatologie, meteorologie a dalších, kteří se rozhodli podpořit dění svým jedinečným způsobem. Vytvářejí český webový portál www.faktaoklimatu.cz, který shromažďuje a pomocí infografik srozumitelně prezentuje faktické poznání v tématu změn klimatu. Mít dobře dostupná a ověřená data ohledně debatované problematiky, je naprostý základ. Názorová diskuse, v případě tak odborného tématu, je nesmyslná.
 
Proč je právě tlak od středoškoláků tak důležitý?

Protože přináší datům o stavu klimatu emoci a naléhavost, kterou s sebou tato data svým významem stejně nesou. I za krátký čas své existence, dokázalo studentské hnutí rozproudit desetiletí se vlečící debatu o stupňujících se změnách v klimatickém systému Země, jejich vlivu na ekosystémy, naše životy i jak, zda a kdo problém bude řešit. Chápu, že některým právě ta naléhavost připadá přespříliš, ale na druhou stranu z pohledu mladého člověka, který vidí v dokumentech plundrování deštných pralesů, extrémní živelné katastrofy způsobující utrpení celých aglomerací, vymírání zvířat a živočišných druhů, je těžké nemít emoce, nebýt naštvaný, zděšený nebo smutný.

Proč to tak nemá i většina dospělých? Těžko říci, možná na to prostě nemají při práci čas, nechtějí špatným zprávám věnovat energii, nebo si snad vytvořili větší emoční odstup skrze zkušenost s hrůzami předchozího režimu a válek. Řekla bych, že je to lidské, tak jako přístup mladých lidi, kteří si uvědomují existenci problémů, k jejichž řešení nemají takřka žádné nástroje, tak se snaží tlačit aspoň na to, aby ony problémy byly řešeny těmi, co něco udělat mohou. Přichází na ulici s jednoduchým argumentem, prosím dělejte s tím něco, to, co se děje není v pořádku a velmi zásadně ohrožuje budoucnost nás všech a my o ni máme strach.

lucie01.jpg

Lucie je jedna z viditelných tváří brněnských Pátků pro budoucnost. Foto: Fridays fof Future

Jakou zkušenost Vám přinesl klimatický summit OSN, může něco změnit?
 
Mám ze summitu poněkud smíšené pocity. Posuzováno zvenčí a v perspektivě dosavadního působení Organizace spojených národů, dalo by se říci, že tento summit byl významným okamžikem. Poprvé v historii byli v hlavní místnosti přítomni zástupci mladé generace, na kterou důsledky učiněných rozhodnutí dopadnou nejvíce. Pozorováno zevnitř, nic převratného, co by nám přineslo jasné plány a kroky budoucího postupu, se nestalo. Na druhou stranu cílem summitu ani nebylo vyjednat konkrétní dohodu, ale spíše sdílet příklady praxe z jednotlivých zemí a oznámit závazky v otázce řešení změn klimatu, a to se naplnilo. Neopomenutelnou podstatu mělo i samotné setkání tak velké skupiny zástupců celého světa a různých generací na jednom místě. 

Z průběhu mládežnického summitu jsem byla poněkud zklamaná a odnáším si z něj především uvědomění, jak pestré a široké hnutí je. Personifikovat jej do postavy Grety Thunberg, je velmi zavádějící a zjednodušující. Potkala jsem mladé, za jejichž názory bych se rozhodně nepostavila, ale také velmi zajímavé a inspirativní osobnosti s obohacujícími příběhy z praxe v jiných zemích a společensko-kulturních podmínkách.

S čím kupříkladu nesouzním a vlastě teď poměrně chápu slova našich kritiků, je určitá forma pronášení hesel, které nepřinášení nic moc smysluplného a samozřejmě také způsob jejich podávání. Hlavní, co jste povětšinu času mohli v jednací místnosti slyšet, byl řev a požadavky typu: dejte hlas mladým, poslouchejte nás, vy jste zničili svět, je na nás to převzít do vlastních rukou. Částečně chápu frustraci některých mladých, kteří jsou nadšeni, že je někdo konečně poslouchá. Ale žádat zastoupení v reálné politice, nebo tvrdit, že bychom to zvládli lépe a zcela bez předchozí generace je holý nesmysl.
 
Český premiér na klimatickém summitu nakonec nevystoupil. V OSN mluvil o tom, že naše země závazky plní. Stačí to ale?

Představitelé zemí celého světa, které se aktivně zapojují do řešení klimatické krize, dostali prostor sdílet s ostatními, s čím se ve své zemi potýkají, jaká řešení aplikují, jak jsou efektivní a co plánují do budoucna. České republice tento prostor dán nebyl z docela pochopitelných důvodů. V porovnání s tím, co by se dělat dalo zůstáváme skoro na mrtvém bodě. Co se týče třeba finančních příspěvků do zeleného klimatického fondu, k čemuž se jako signatáři Pařížské dohody zavazujeme, splněno rozhodně nemáme.

Jako stát blokujeme některé evropské snahy spolupráce na snižování emisí, jako třeba prosazení uhlíkové neutrality a další důležité unijní strategie v oblasti ochrany klimatu. Pouze sliby rozhodně nestačí, ale ignorace a neochota spolupráce rozhodně není uspokojivou alternativou.  
 
lucie02.jpg

Lucie byla jedna ze dvou mladých Češek, které dostaly možnost účastnit se letošního klimatického summitu OSN. Foto: archiv Lucie Smolkové

Je situace taková, že by měl o klimatu uvažovat opravdu každý? Co může běžný Čech dělat, co by měl ve svém chování změnit?

Pro většinu obyvatel je pojem klima příliš abstraktní, komplikovaný a bez jasných východisek. Spolu s nejednoznačnou, často milnou, či protiřečící si komunikací médií je téma klimatu pro většinovou společnost nepopulární a dosazují si proto do něj mnoho nesouvisejícího balastu.

Fyzika atmosféry, klimatické jevy a změny v klimatickém systému planety jsou odbornou disciplínou a tedy oblastí o které nemá smysl se bavit názorově, bez podložení daty. Tu je prostě potřeba důvěřovat lidem, kteří se zkoumání a měření stavu tohoto systému odborně zabývají celá desetiletí. A tam je shoda jasná, tak jako na vlivu lidské činnosti a skleníkových plynů na zvyšování globální teploty. 

Problém není klima jako takové, ale vztah a interakce lidstva s celoplanetárním ekosystémem nad nějž se stavíme, namísto toho, abychom se vnímali být jeho součástí.  Řeknu-li to trochu filozoficky, vnímám klimatickou krizi, jako celosvětovou výzvu lidství a otázkou morálky.

K jejímu řešení totiž potřebujeme dělat mnoho věcí, ze kterých není okamžitý zisk, ale jsou správné a přinesou ovoce pozitivní změny někdy v budoucnu, dost možná až dalším generacím.  Potřebujeme změnit ekonomiku, tak aby nebyla postavená na neustálém růstu, avšak umožňovala svobodu pro lidskou činnost a kreativitu. Potřebujeme nastavit jiná měřítka úspěchu, než je HDP a zisk. Potřebujeme změnit mezinárodní obchod a zbytečný přesun věcí po celé planetě sem a tam.

Potřebujeme změny v zemědělství a péči o krajinu, přírodní zdroje a využívání nerostného bohatství. Potřebujeme mnohem větší míru spolupráce na všech úrovních: osobní, lokální, regionální, mezinárodní a celosvětové. Potřebujeme se naučit přemýšlet jako občané světa. To vše jsou velké výzvy pro momentální nastavení lidské společnosti a lidí samotných. Můžeme to vnímat s tíží a depresí, nebo jako příležitost dalšího vývoje a posunu vpřed. 

Ač většina potřebných změn je systémového rázu, ve změně společenského paradigmatu považuji za velmi užitečné individuální akce, rozšiřující změnu ze člověka na člověka.  Významnou roli hrají osobní příběhy, příklady, které ostatním ukazují, že měnit vzorce chování je možné, že šetřit vodou vlastně není problém, třídit, vybírat si lokální zdroje potravin, vybírat si oblečení a produkty z co nejetičtějších a lokálních zdrojů, chodit volit, zajímat se o svět, pomáhat si, neplýtvat a tak dále.

Pokud chcete o Lucii a jejich aktivitách vědět více, sledujte ji na Instagramu

Celý rozhovor si můžete přečíst v MENDEL GREEN, časopisu Mendelovy univerzity v Brně.