Máte pěkně nabitý program, na čem zrovna pracujete?
Teď jsem na exkurzi se školou, ale jinak řeším projekt péče o aleje v okolí Stříbrné Skalice. A taky se teď bavím tím, že natáčím pořad o cvrčkovi.

Pro Nedej se?
Ano, natáčíme Občanské noviny o cvrčkovi polním, což je hmyz roku 2022. Vyhlašuje ho Česká společnost entomologická. Letos je hmyzem roku druh, který je atraktivní, veřejnosti známý, navíc se v poslední době mírně šíří. Vyhlášení Hmyzu roku má napomoci informovat o výskytu cvrčka a zároveň zapojit veřejnost. Přes aplikaci iNaturalist může kdokoliv mapovat výskyt cvrčka, nahrát jeho hlas nebo ho vyfotit. Tím získají entomologové přehled o tom, jak se cvrček šíří, tomu se říká citizen science, protože veřejnost pomáhá s výzkumem.

Proč zrovna cvrček?
Cvrček byl v minulosti druh hojný, ale od 50. až 60. let začal strmě ubývat a dnes se zase vrací. Cílem akce je zapojit veřejnost do občanské vědy. Loni byl hmyzem roku jasoň, který měl upozornit na špatné hospodaření v lesích na jižní Moravě, kde Lesy ČR holosečně kácí a v oborách je přezvěřeno, je tam v podstatě vypaseno až na hlínu, daňci sežerou i dymnivku, která jim normálně nechutná. Ta je bohužel jasoňova živná rostlina.

Můžete si v Nedej se sám vybírat témata, nebo jsou daná?
Máme úžasného dramaturga, který má cit na lidi. Vybírá si nadšence do ochrany přírody – je to Pavel Bezouška, nominoval jsem ho na CJV za dlouhodobý přínos. Pořad založil a témata schvaluje, ale jako redaktoři si je vymýšlíme sami. Nikdo nám nediktuje, co musíme natočit. To mi přijde i v rámci České televize unikátní.

Já točím hlavně Občanské noviny, to je časově nejjednodušší formát – dva dny se natáčí, pak střižna, mix a příprava. Jelikož mám spoustu jiných aktivit, neměl bych čas týden něco točit, bohužel. Občanské noviny mají veřejnost informovat o nějaké iniciativě, spolku… Jinak se v poslední době věnuji sadu u Pražské pastviny, kde máme včelín, pěstujeme staré odrůdy a celkově se snažíme o podporu biodiverzity.

Krom toho spolupracuji s obcí Stříbrná Skalice, kde se starám o zdejší ovocné aleje. Připravujeme projekt, kdy budu v Posázaví vyhledávat staré sady, a pokud nalezneme nějaké vzácné odrůdy, naroubujeme je a bude z nic vysazena nová ovocná alej. No a pak taky spolu s Ondrou Hercogem a dalšími lidmi ze spolku Čmeláci+ jsme začali zpracovávat návrh pro jednu velkou firmu v Praze, jak pečovat o jejich pozemky tak, aby se dařilo biodiverzitě. Pokud to bude fungovat, mohl by to být pozitivní příklad pro další společnosti.




Pražskou pastvinu jste spoluzakládal. Jak se stane, že někdo v 18 letech založí spolek?
Od šestnácti jsem jezdil na Pouzdřanskou step. To je sprašová návěj na Moravě, kde žije strašně moc zajímavých stepních organismů. Jezdili jsme tam sekat louky jako dobrovolníci, tenkrát tam ještě nebyla žádná zaplacená péče, nebo byla příliš nízká. Kamarád David Číp, předseda spolku JARO Jaroměř, mi říkal: vy tady jezdíte Pražáci na Moravu, proč se nepostaráte o něco v Praze? A takto to vzniklo.

Nejdřív jsme jezdili s kamarádkou vystříhávat křoví, pak se sešlo několik dalších lidí jako je Pavel Skala, Martina Skohoutilová nebo Hanka Labonková a mohli jsme si konečně pořídit i zvířata. Tyto lidi zmiňuju proto, že bez nich by to nešlo, udělali obrovský kus práce. Třeba Hanka Labonková nám ze začátku pomohla napsat úspěšný projekt, z kterého jsme zaplatili vybavení. Na pastvině teď vlastně kromě sadu, občasných výřezů křovin a obhlídek, co tam létá za motýly, nic moc nedělám. O zvířata se stará hlavně Martina a parta, co postupem času vznikla.

Diplomku dělám taky na pastvině, pokládám do misek koňské koblížky, z nich pak vybírám tři druhy brouků, kteří se bobky živí, značím je a pak znovu vypouštím. Z toho, kolik jich odchytíme zpět, pak dokážeme zjistit, kolik jich je a kolik mají generací. Tyto informace by mohly být užitečné i pro jejich ochranu. Pak natáčím Nedej se, a někdy taky chodím do školy, když zbude čas.

Jak se vám všechno daří stíhat?
Popravdě, nic moc nestíhám, musím ubrat, nicméně kolem mě jsou úžasní lidé, kteří pracují na projektech se mnou a někdy mají větší zásluhy než já. Rozhodně nic, co dělám, není one man show. Vlastně je asi fajn se snažit, aby to nestálo na jednom člověku. Nechtěl bych se stavět do role člověka, který všechno zvládá, tak to bohužel není. Spíš bych rád motivoval lidi a spolu s nimi se radoval nad dalším zachráněným druhem, lokalitou nebo člověkem, který začne taky chránit přírodu. Teď se třeba díky práci mnoha lidí podařilo na Pražské pastvině zaznamenat modrásky východní, jeden z vlajkových druhů skalních stepí, tedy biotopu, který má Pražská pastvina za cíl chránit. Nebo na nově zbudovaných tůních v Jevanech teď kuňkají kuňky. Z toho mám velkou radost.

Daří se vám spojovat ochránce přírody i s dalšími skupinami?
Nevím, zda se mi to daří, ale minimálně v lokálním směru s ostatními skupinami, jako jsou třeba myslivci, vycházíme. Spoustu lidí, kteří nemají rádi ochránce přírody, nemají zlý úmysl, ale skutečně jiný názor. S takovými lidmi má smysl diskutovat. Jinak si myslím, že dokážu lidi nadchnout pro ochranu přírody tím, že povídám a ukazuju na její krásy. Zároveň je důležité kombinovat empirickou praxi s vědeckými poznatky o ochraně přírody. Na druhou stranu jsem chaotik a komunikace se mnou je občas složitá.

This project is part of the European Climate Initiative (EUKI) of the German Federal
Ministry for the Environment, Nature Conservation and Nuclear Safety (BMU)