Vracíme se na začátek devadesátých let, kdy občanský sektor v Československu právě vzniká. Jedním z významných aktérů tohoro procesu je právě Miroslav Kundarata, který takto líčí svůj příběh:

Je důležité říct, že to v roce 1989 nezačalo z nuly a nikdo z těch lidí, kteří se na formování občanského sektoru podíleli, se neprobudil v roce 1989, ale byli aktivní již v předchozích letech. A to je i můj případ. Já jsem vyrůstal na vesnici, byl jsem zvyklý pracovat u hasičů, v mládežnické organizaci. Dělali jsme různé užitečné věci, jako stavěli hasičárnu, organizovali taneční zábavy nebo čistili potok, abychom si vydělali na pingpongový stůl. Ve škole jsem - jak na gymplu, tak na fakultě - vydával časopis, zajímal jsem se o věci, které přesahovaly do veřejného prostoru. Byl jsem člověk, který má tendenci ke kritickému myšlení, které vás vedlo k tomu, že chcete něco měnit a chcete se angažovat.
 
Univerzitu jsem skončil v roce 1980 a zůstal jsem v Brně pracovat na Útvaru hlavního architekta. Dostal jsem se k tematice územního plánování a zásahů do městského a příměstského organizmu. Tam jsem se setkal s prvními environmentálními problémy. Například Svazarm chtěl postavit velký autodrom a vykácet dvě stě hektarů lesa. Byla kolem toho velká debata, tehdy s takovou pološedou zónou, která byla v opozici. Nebo se stavěly na jižní Moravě nádrže Nové Mlýny a přírodovědci se pokoušeli stále otevírat debatu o tom, jestli má smysl to dílo dokončit tak, jak ho komunisté naplánovali v šedesátých letech.

Vznikají přátelé i profesionálové

V Brně se v té době v těchto věcech angažovala komunita přírodovědců a lesáků, lidí z tehdejšího Brontosaura, kteří měli vztah k ochraně přírody, a já jsem se k nim přidal ze sféry územního plánování. Spolupracoval jsem s kolegy z Geografického ústavu ČSAV kolem Antonína Bučka, kteří už měli ochranářskou historii se Svazem ochránců přírody nebo ještě s dřívějším Tisem a tak dál. Začali jsme si vyměňovat informace o tom, co se chystá a připravuje. Stali se z nás přátelé a spolupracující kolegové. Později, v osmdesátých letech jsem přešel do Akademie věd dělat výzkum a tam jsem měl hodně prostoru se zabývat environmentálními tématy jak profesně, tak občansky.

Postupně však moje občanská aktivita přerůstala tehdejší pracoviště. V roce 1986 jsme založili časopis Veronica, ve kterém jsme publikovali, jak se dalo v rámci tehdejší cenzury zvládnout, kontroverzní věci. Nabalili jsme kolem sebe i spoustu občanských aktivistů, lidí, kteří měli jiný, než přírodovědný background, jako byli architekti, umělci nebo různí lidé, kteří měli tendenci angažovat se politicky. I když jsme si drželi spíš tu linii odborně-angažovanou, než tu politickou, brzy časopis získal ohlas po celé republice.

Byla to doba, kdy jsme se seznámili a začali spolupracovat s lidmi jako Josef Vavroušek, Bedřich Moldan, Igor Míchal a s řadou lidí z pražských kruhů, kteří byli angažovaní v otázkách životního prostředí. Stejně tak jsme začali spolupracovat i s kolegy z Geografického ústavu SAV angažovanými v Bratislavě. Dělali jsme výzkumy o stavu životního prostředí v celé republice. Už tehdy jsme díky výzkumu měli data o postižení severních Čech nebo Ostravska, korelace mezi sociopatologickými jevy ve společnosti a kvalitou životního prostředí, údaje o neefektivním a znečišťujícím zemědělství a vedli jsme velice kritické debaty o plýtvavě a nešetrně nastaveném systému.

Zahraniční vítr vane do Brna

Na konci osmdesátých let už se také hodně otevíraly možnosti komunikace se zahraničními partnery. Tady v Brně jsme navazovali mezinárodní vztahy hlavně s ekologickými aktivisty ze sousedního Rakouska, z Vídně nebo s britskými kolegy, kteří k nám jezdili přes Vzdělávací Nadaci Jana Husa nebo přes Chartu 77. Například i u nás doma byl tehdy bytový seminář s britským zeleným politikem Tomem Burkem. Díky těmto mezinárodním kontaktům jsme se začali orientovat v tom, jakou podobu mají naše zelená témata v sousedních, většinou evropských zemích.

A když se to v listopadu 1989 zlomilo, tak se otevřela obrovská paleta možností, čím se inspirovat, kam jezdit, takže mi pro tu přemíru možností a aktivit ten začátek devadesátých let v hlavě hodně splývá. Byla to taková smršť příležitostí, inspirací, zajímavých věcí a najednou otevřených entuziastických přátelských vztahů s řadou lidí z Rakouska, Německa, Švýcarska a později z Ameriky, ze severských zemí, z Francie, Británie, prostě odevšad. A myslím, že nás to hodně posouvalo, speciálně v té oblasti životního prostředí. Viděli jsme rozdíl v přístupu k problémům jak po technické stránce, tak hlavně po společensko-organizační, a to se samozřejmě týkalo také role neziskových organizací.
 
Abych se vrátil k tomu osobnímu příběhu. Do roku 1992 jsem ještě pracoval v Akademii věd, ale už tehdy jsem věnoval hodně času Veronice. Rozšířili jsme ji z časopisu na základní organizaci Československého svazu ochránců přírody a měli jsme ambici být ekologickým institutem po vzoru vídeňského Ökoinstitut. Tehdy jsem se začal také angažovat v příhraničí na vytváření konceptu ochrany přírody v nivách Moravy a Dyje navazujících na dunajskou nížinu. To bylo jedno takové hodně silné téma, které přispělo k tomu, že jsem se vykašlal na obhajobu už napsané kandidátské práce.

Rodí se partnerství pro střední Evropu

Další impuls v mé kariéře v neziskovém sektoru přinesli američtí dárci. Jednalo se o konsorcium amerických nadací, zejména koordinované German Marshall Fund, ale byla tam tehdy řada dalších nadací jako Rockefellers Brothers Fund a Charles Steward Mott Foundation.

Ty daly tehdy hlavy dohromady a potom i peníze a začaly se zamýšlet nad tím, jak co nejefektivněji pomoci střední a východní Evropě. Tyto nadace založily Environmental Partnership for Central Europe. Byla to jejich první historická zkušenost nějaké společné intervence v zahraničí. Nejprve vyslali skupinu čerstvých absolventů amerických univerzit, kteří měli za úkol procestovat střední Evropu (tehdejší Visegrádské země, tzn. Československo, Polsko a Maďarsko) a mluvit se spoustou lidí z občanského i vládního sektoru, kteří byli aktivní. Na konci měli navrhnout nějaký smysluplný program, který by co nejvíce pomohl jak budování demokracie, tak oblasti životního prostředí, která byla identifikovaná jednoznačně jako jeden z největší problémů tehdejší doby. Mezinárodně známými příklady degradace životního prostředí se staly oblasti jako „černý trojúhelník“ na severu Čech, oblast Dolního Slezska, stejně jako v Maďarsku nebo na Slovensku okolí železáren a hlinikáren. Ekologie bylo velké téma a my měli štěstí na lidi, kteří průzkum pro americké nadace dělali. Dodneška jsme s některými z nich v kontaktu a udělali jsme spolu spoustu projektů.

A tito lidé přišli s návrhem, že je důležité nastavit program pro podporu komunit, který bude hodně flexibilní a který vyvede zdroje z hlavních měst, kam se tehdy masivně soustředila veškerá pomoc. Celý systém byl v té době hodně centralizovaný, jak ve státní správě, tak v rámci občanského sektoru. Vše se koncentrovalo v hlavních městech. Zahraniční pomoc ani informace o příležitostech se de facto nedostaly ani na venkov, ani do okrajovějších měst. Takže závěr ročního průzkumu v regionu střední Evropy pro americké nadace zněl: vytvořte grantový a asistenční program, který opravdu dosáhne i na ty malé organizace, bude odpovídat jejich potřebám i absorpční kapacitě, bude proaktivní,administrativně jednoduchý, přátelský a flexibilní!

A na základě závěrů těchto analýz vznikl v roce 1991 program Environmental Partnership for Central Europe, který v Československu vedla čerstvá absolventka Susan Cleveland. A já jsem byl tehdy jedním z lidí, kteří to konzultovali, a byl jsem také v poradním sboru grantové komise, která fungovala v prvním období grantování. Zároveň jsem od roku 1992 odešel z Akademie a začal pracovat profesionálně jako ředitel neziskovky Veronica, která se slibně rozvíjela.

Tisíce podpořených projektů. Z Brna
 
Další výzva pro mě nastala v roce 1994, když se management Environmental Partnership překlopil do českých rukou. Tehdy program vedl kolega Ivan Indráček v Praze. Nějak to neklapalo s americkými partnery a oni proto hledali nového ředitele. Tehdy se na mně obrátili, jestli bych nepřevzal řízení programu. Já jsem to tehdy vyhodnotil jako velkou příležitost pro celý neziskový sektor, jeho ekologickou část. Měl jsem však velké dilema - Veroniku, kde jsem byl v té době ředitelem, jsem de facto porodil i vypiplal, ale nebyli jsme v situaci, kdy by organizace byla připravena na předání někomu dalšímu. Přesto jsem to rozhodnutí udělal. Kancelář Environmental Partnership jsem převzal, přesunul jsem ji z Prahy do Brna a začali jsme s Tomášem Růžičkou a s malou výpomocí asistentky budovat českou nadaci „Environmental Partnership“ ve sdílených prostorách se Základní organizací Československého svazu ochránců přírody Veronica. Pozvolna jsem ze svých rolí ve Veronice vycouvával, i když jsme řadu programů dělali společně a dlouho jsme seděli ve společném domě.
 
To období poloviny devadesátých let bylo, když se na to dívám s odstupem času, hodně důležité. Díky programu malých grantů jsme pomohli nastartovat řadu organizací, které dnes hrají významnou roli, ale také jsme jim pomohli přežít ekologii nepřátelské klausovské období. Podpořili jsme tehdy stovky konkrétních projektů. Dneska už to jsou tisíce. Kouzlo spočívalo v tom, že to bylo tehdy velmi flexibilní a velmi jednoduché grantové řízení, když jsme přebírali kulturu amerických nadací. V dnešním kontextu složitých administrativních procesů Evropských fondů i národních programů je to neporovnatelné. Vidíme s odstupem, jak to bylo tehdy neporovnatelně efektivnější.

Americké mozky do Čech a naopak
 
A co bylo ještě velice důležité - hodně jsme investovali do lidí! Organizovali jsme řadu stáží a „fellowshipů“, zejména ve Spojených státech. Ale také jsme přiváželi k nám řadu odborníků na témata, která v našem oboru byla důležitá. Z akademického prostředí a z českoněmecké kultury jsme měli zakódovaný hodně veliký důraz na odbornost, expertnost, na technologická řešení, investice…Ale postupně jsme si uvědomovali, jak je důležitý společenský kontext. Pokud má prostředí komunity nebo nějakého většího celku přijmout nějaká řešení, tak se na to ti lidé musí připravit.

Komunikace s lidmi je někdy důležitější než vzdělání či odborné znalosti. Když chcete nastavit nějaké řešení, tak to musíte lidem umět vysvětlit, získat je pro to. Musíte s nimi umět pracovat. Je potřeba v lidech vzbuzovat hrdost na to, co umí, co je na jejich území hodnotné, a neničit to, protože zrovna teď je nějaká móda nebo krátkodobá příležitost! Když tam přijde nějaký tvrdý investiční záměr, nalijí se tam peníze, něco se postaví a oni ztratí hodnoty, na kterých ten region stojí, tak je to špatně. Takže jsme se v devadesátých letech v zahraničí seznamovali s koncepty land stewardship nebo culture heritage stewardship, to znamená odpovědnost za dědictví, které kolem sebe máme.

Inspirace ze všech koutů Evropy

Koncepty jako heritage interpretation - zprostředkování hodnot ostatním lidem, různé techniky participace, zapojování lidí do rozhodování a tak dále, jsme nasávali ze zahraničí, zejména z anglosaské kultury, která je má daleko více v sobě, než kontinentální Evropa. V Evropě jsme se více inspirovali veřejnými politikami Rakouska, Lucemburska, Německa. Postupně jsme mezinárodní koncepty také přetavovali a přizpůsobovali do formátu, který mohl v našem kontextu fungovat, protože ne všechno se dalo jednoduše překlopit. Přece jen naše prostředí bylo jiné.
 
Na cílené stáže k land stewardship jsme aktivně vyvezli dvě stovky lidí, z nichž řada je dneska v pozicích, kde (jak s potěšením pozoruji) to zhodnocují - ať už v úřednických pozicích, na ministerstvech, nebo v praxi velkých „nevládek“, a z některých jsou politici. S odstupem času vidím, že se investice do lidí vyplatila. I dnes pořád vidím významný rozdíl mezi  dobrými starosty obcí a těmi, kteří jsou pořád příliš orientovaní na infrastrukturu a na to, aby něco postavili a zainvestovali, a už nemyslí na to, kdo v těch barácích nebo na těch rekonstruovaných ulicích bude žít, ani na to, jak bude obec pracovat s mladou generací, aby jim neutíkala do měst. Nepřemýšlí, co budou dělat pro lidi a s lidmi, jak a čím bude komunita žít. To si myslím, že je jedno z hlavních dilemat naší společnosti. Pořád ještě se bavíme víc o tom, jak ty peníze z Evropské unie vytáhneme a utratíme, někdy až zašantročíme, místo toho, abychom se dívali na to, kam nás ty fondy posunou a co s naší společností bude dál.

Celý rozhovor spolu se spoustou dalších si můžete přečíst v nové knize Příběhy budování občanského sektoru v České republice po roce 1989, nyní s 15% slevou.