Nebýt na to sám

Co pro vás znamená sousedit?

Pro mě to znamená cítit se dobře a čím dál víc žít tam, kde bydlím. Zároveň se poznat s lidmi ve svém okolí a navzájem si pomáhat, aby nikdo zbytečně nestrádal. Těžko se mi srovnává s tím, že ve vedlejším domě je možná rodina, která nemá matraci na spaní, a nám leží dvě nepotřebné ve sklepě. Podobné situace vznikají neustále.

Zrovna mám čerstvou zkušenost, jak náročné a stresující bylo pro mojí starší sousedku vyplnění formuláře ke sčítání lidu. Společně nám to zabralo pár minut. Poté jsem se dozvěděl několik napínavých příběhů z historie naší ulice. Z naší ulice, kde jsem před třemi lety nikoho neznal. Byla pro mě taková šedivá a prakticky jsem jí jen procházel.
 
Co se změnilo?

Začali jsme nabízet pomoc ostatním a objevovat, čím může sousedství obohatit každého z nás. Měl jsem pocit, že můžu být snadno užitečný, ale sám nic nepotřebuji. Postupně zjišťuji, jak moc jsem se mýlil. Sám to sice zvládnu, ale něco tomu chybí. Cítím se jinak, když se sousedy stěhujeme nábytek, než když si objednáme firmu. Jinak mi chutnají bylinky od sousedky, než ty z obchodu.

Jinak mě baví nakupování, když zároveň vezmu tašku i pro starší sousedku. Jinak se cítím, když znám v ulici desítky lidí, na které se můžu obrátit. A jiné máme možnosti, když nyní chceme společně v ulici cokoliv měnit. Třeba vysadit květiny na nevzhledný plácek před domem, uspořádat pouliční slavnost, objednat si kvalitní potraviny od farmářů nebo jít po práci na pivo.

Dříve jsem si myslel, že nezávislost znamená zvládnout všechno sám. Teď si myslím, že to je spíše umění spolupracovat a hledat nová řešení za jakékoliv situace. A to nemluvím o finančních nebo ekologických úsporách, které lokální výměny umožňují.
 
Ještě něco vás překvapilo?

Zaujalo mě také to, o kolik snazší je pro většinu z nás druhým dávat než přijímat. Přitom víme, jak příjemné je druhému pomoci, ale málokomu to sami dopřejeme. Schválně to zkuste, dát ostatním více příležitostí k "dobrým” skutkům. A třeba je inspirujete, aby začali dělat totéž.
 
Co bývá nejčastější překážkou v navazování sousedských vztahů?

Zůstanu u sebe a u překážek, které jsem potkal. Chyběla mi inspirace. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl některé věci vyřešit se sousedy. Od maličkostí, jako je doručení balíku, který za mě soused rád převzal, když jsem nebyl doma. A pak jsme si nad balíkem večer povykládali o domácím pivu. Až třeba po vybudování sdílené sauny ve sklepě a včelího úlu na střeše, jako to udělali sousedi o pár domů dál.



Také jsem měl strach a předsudky. Bál jsem se oslovit ostatní se svými nápady. Bál jsem se, že o to mezi našimi sousedy nebude zájem nebo že dokonce vzbudím odpor. Bál jsem se, že nebudu umět odmítnout příliš invazivní sousedy. Hodně mi pomohlo, když jsem potkal první sousedku s podobnou chutí a rozhodli jsme se propojit více takových lidí z naší ulice společně. Jednou z mých obav bylo také to, že jsem zvyklý chovat se spíše introvertně. Měl jsem pocit, že komunitu by měl probouzet spíše někdo společensky bujařejší. Paradoxně nyní potkávám především lidi, kteří sami sebe vnímají podobně a své sousedství rozproudili právě oni.

V neposlední řadě mi chyběly zkušenosti, komunitní dovednosti a nástroje. Seznámili jsme se s několika podobně naladěnými sousedy. Máme chuť se vídat a něco společně tvořit. Ale jak začít? Jak spolu budeme dál komunikovat? Jak se budeme rozhodovat? Jakou akci uspořádáme, aby se tam nebáli přijít i další sousedé, kteří nás ještě neznají? Kdo nám s tím poradí? Chyběly nám zkušenosti z podobných projektů a dovednosti či nástroje, které jsme do té doby nepotřebovali.

Právě proto nyní tvoříme neziskovou platformu Sousedit.cz. Začínáme tam hromadit inspirativní příběhy sousedských projektů od prvních kroků po zavedené organizace. Snažíme se usnadnit seznamování aktivních lidí díky online mapě sousedů. Budujeme síť odborníků a zkušených tahounů projektů, které spojuje chuť pomáhat dalším sousedským nápadům na svět.
 
Vidíte nějaký rozdíl napříč generacemi?

Slýchávám od lidí všech generací, jak výrazné proměny zažili v sousedských vztazích. Překvapuje mě, kolik z nich má z dětství silné vzpomínky na sousedy. A jak jsou rádi, když začíná vznikat něco nového, co jim to připomene. Baví mě pozorovat, jak se v průběhu života mění to, čeho máme nadbytek a čeho nedostatek. Kolik máme času, pozornosti, energie nebo financí se nám neustále vlní životem. Rodiče, kteří nemají času a energie nazbyt. Děti, které vyžadují neustálou pozornost a času i energie mají na rozdávání. Senioři, kteří mají času také dost, ale jejich blízcí nejsou vždy nablízku. Dospívající, kteří mají dost energie, ale méně příležitostí k uplatnění. Připomíná mi to příběhy, kde každá postava má jiné speciální schopnosti. A bylo by nám tu ještě lépe, kdyby všichni naplno využívali ty své.
 
Co může udělat člověk, pokud se ve městě cítí sám, ač obklopen lidmi?

Osvědčilo se nám několik prvních kroků. Pro začátek si v sobě v klidu porovnat, co sám od sousedění očekávám. Zamyslet se, co by mě samotného bavilo, co bych chtěl nabídnout já ostatním a co by pomohlo mně. Jestli chci třeba pomáhat lidem v nouzi, půjčovat si navzájem věci nebo dělat akce pro děti. Jakmile vím, co chci, můžu o tom s dalšími lidmi mluvit. Někdy pak zjistím, že už takový projekt v mé blízkosti funguje.

Pokud chci společně tvořit něco nového, hledám na začátku partu lidí se stejným zaujetím pro věc. Bylo snazší hledat takové lidi v rámci celé ulice a nikoliv pouze v našem domě. Oslovit své okolí lze mnoha způsoby. Mezi nejrychlejší patří osobní kontakt, tištěné plakáty nebo příspěvek v místní skupině na sociálních sítích. Nechtěl jsem nikoho přesvědčovat, jen najít už podobně smýšlející sousedy, pokud tady nějací jsou. A že jich je. Jakmile jsme se našli, můžeme společně plánovat akce, nabízet pomoc a rozšiřovat naší síť s větší lehkostí.
 
Jak překonat prvotní nejistotu?

Obecně se držím pravidla – dělat všechno tak, aby nás to bavilo. Sousedská setkání plánujeme s tím, že si je užijeme, ať už někdo přijde nebo ne. Pak se není čeho bát. V začátcích můžete využít i stránky Sousedit.cz, kde kromě propojovací mapy najdete i další osvědčené první kroky.

Pokud jste na to zatím sami, moc rádi vás podpoříme a budeme vašimi parťáky, než si najdete takové ve svém okolí. Můžete si pozvat facilitátory, kteří za vás povedu hromadné sousedské setkání, a pomáhají tomu, aby se našel společný záměr a vznikl konkrétní plán realizace. Nebo si vyberte některého z našich doporučených lektorů a uspořádejte s ním ve vaší ulici seminář. Další možností je navštívit místa, kde už to funguje. Na stránky přidáváme kromě příběhů živých sousedství také kontakty na jejich tvůrce, kteří s vámi chtějí sdílet své zkušenosti. A propojujeme se s dalšími projekty, které vám pomůžou třeba s financováním nebo udržitelností vašich projektů.
 
V poslední době je často slyšet o komunitních zahradách, ožívajících vnitroblocích. Není to paradoxně trochu výsada velkých měst?

Po celé České republice vznikají nejrůznější a úžasné sousedské projekty. Objevují se i na těch nejméně očekávaných místech. Myslím, že potřebu družit se máme v různé míře všichni. Někde se zachovaly tradice, které nám pomáhají vztahy tvořit a udržovat. Jinde je nyní tvoříme od nuly. Je pravda, že prostředí má na rozvoj sousedských komunit významný vliv. Proto také pomáháme sousedským skupinám otevírat nové prostory pro setkávání. Sousedské klubovny, zahrady nebo komunitní hřiště jsou místa, kde můžeme pěstovat mezigenerační vztahy i pestré dětské skupiny.


 
Jaké jsou mezi jednotlivými městy podobnosti?

Když to hodně zjednoduším, naše města i obce jsme si rozparcelovali převážně na prostory tří typů. Soukromé, které jsou intimní, a nechceme je většinou sdílet s mnoha lidmi. Komerční, kde musíme zaplatit, abychom mohli být součástí. A veřejné, kde se dnes necítíme zcela bezpečně a nepustíme tam děti k volné hře. Nás zajímá čtvrtý typ, a to jsou prostory komunitní.

Sdílené se skupinou lidí, které známe. Bezpečně ohraničené či oplocené, ale zároveň uvnitř tvárné. Nemusíme zde splňovat přísné bezpečnostní normy. My dospělí i naše děti se tam učíme přebírat zodpovědnost za sebe, za místo i sdílené vybavení. A je celkem jedno, zda jsme ve městě nebo na vesnici.
 
Kdo nebo co vás nejvíce inspiruje?

Příroda. Když jsem venku, mám pocit, že už tomu zkrátka nic nechybí. Že stačí jen být a vnímat. Ale abychom mohli věnovat více času jen vnímání a bytí, potřebujeme ještě doladit naše fungování tady. Co jíme, co stavíme, co učíme naše děti… V tom jsou pro mě velikou inspirací lidé, kteří mění. Ti, kteří se toho klidně i bojí, ale přesto nezůstávají v současném stavu, který jim nevyhovuje. Mám moc rád citát, že odvaha není absence strachu, ale odhodlání mu čelit. Statečný člověk není ten, který se nebojí, ale ten, kdo svůj strach překoná. A vedle odvahy to je pro mě hravost a tvořivost. A na to jsou zase odborníci děti. Těch se ptejme.
 
Co vám samotnému projekt Sousedit dal?

Mnoho setkání. Zkušeností. Přátelství. Důvěru, že si najdu blízké lidi, ať budu žít kdekoliv. Čas s lidmi různých generací. Sousedskou saunu. Pár piv, jedno domácí. Lepší vztah k místu, kde bydlím. Lepší vztah k lidem. A nakonec možná i k sobě.